Příběh - Nechci spinkat!

Pojď Berto, jdeme spinkat.

NE! NE! NE! Pláč, vztek. (viz Stres je ve hře)

Je čas jít spát. Je čas dát hranice dětské únavě. Dítě to zkouší. Ještě pohádku. Ještě napít. Ještě čůrat. Ještě ne. Někdy jsou děti tak unavené, že nemohou svoji vnitřní energii zvládnout. Je to velmi nepříjemný stav. Tady především potřebují dospělého, který dá tomu přepětí hranici. Laskavou, ale velmi jasnou. Buduje tím důvěru dítěte, že on – rodič – je tu, vždycky bude, ví si rady se světem a postupně to dítě taky naučí.

Všechny úskoky už proběhly. Maminka je s Bertou v pokojíčku. Berta se vzteká a pláče. Na a ne, spinkat nebude! „Jsem tady, vidím to, miláčku, že se ti nechce jít spinkat. A je čas a tak půjdeme do postýlky“, jemně a jasně mluví k holčičce. Berta se chichotá, nosí hračky, napít, čůrat. „Ano, ty by sis chtěla hrát, vím to, a teď je čas jít spinkat“. To se může střídat i půl hodiny. Berta zkouší sílu, utéct z pokojíčku, maminka klidně sedí ve dveřích, jemně a jasně podrží sílu holčičky. Ta zase propadá v pláč, vzteká se v koutku. Dupe. Pak přichází k mamince, schoulí se jí v náručí a ještě pláče. A stres postupně a přirozeně vyplouvá z těla, rozlévá se uvolnění. Emoce jsou přijímané, jen jsou držené hranice, aby dítě neublížilo sobě nebo ostaním nebo neničilo věci. Jinak je tam stálá zpráva: „Vidím tě a rozumím tomu, že je to těžký. A spolu to zvládneme.“

---