Následky trestání II.

Při používání trestů je problémem skutečnost, že děti se nechovají „správně“ ze své podstaty, ale hlavně proto, aby zamezily trestům a nepříjemnostem vyplývajícím ze „špatného“ chování. Mohou si dokonce vštípit model, že když se nechovají správně, budou pak muset chvíli vydržet něco nepříjemného. Tuto strukturu ještě podporují výhrůžky o tom, jaký trest bude následovat, pokud dítě neuposlechne. Dítě zvažuje, zda se mu takový obchod vyplatí nebo ne, a na tomto základě se rozhoduje. Od rodičů si tedy odnáší zprávu: nemusím se měnit, nemusím napravovat, co se stalo, jen je potřeba chvíli vydržet trest.

Tresty však mohou mít ještě fatálnější důsledek na psychiku dítěte. Podle míry a způsobu trestu může dítě zažívat strach, zmatek, lítost, bezmoc, a také nespravedlnost, vztek, vzdor, i touhu pomstít se a dělat naschvály. Vztek a zloba pak mnohdy vyústí v nepřátelské chování buď vůči autoritám (rodičům, učitelům), nebo vůči slabším jedincům v okolí (spolužákům ze třídy). Pocit strachu a křivdy zase vede ke stažení dítěte do sebe, bojácnosti a podceňování sama sebe. Dítě si říká: Asi za moc nestojím. Kdybych měl(a) nějakou hodnotu, takhle by se ke mně nechovali. V konečném důsledku trestání poškozuje dobré vztahy k rodičům (nebo jiné autoritě) a vede ke ztrátě důvěry. Člověk s poškozenou sebeúctou si neváží sebe ani ostatních a následně ubližuje jak sobě, tak okolí.

To, jak se děti s narušenou sebeúctou projevují, může mít několik podob. Dítě může ztrácet zájem o učení, o nové podněty, pocit bezvýznamnosti vede někdy i ke snížení intelektuální výkonnosti. Může se také vyhýbat činnostem, u kterých riskuje, že by udělalo chybu. Upravuje skutečnost tak, aby z ní vycházelo v nejlepším světle. A také může začít dělat naschvály a problémy, aby se pomstilo za vytrpěné tresty. Nezřídka se toto chování projevuje jen v prostředí, kde dítě tresty dostává. Tam, kde si připadá v bezpečí, se často projevuje opačně a snaží se zviditelnit, aby si tak dokázalo svou hodnotu.

Čtěte pokračování ZDE

---