Co jiného, když ne trest?

Jestliže jsme v předchozích dvou článcích nastínili, jaký dopad mohou mít tresty na děti, je potřeba se nyní podívat, jak jinak správně reagovat, když dítě něco provede. Podstata správného postoje v takové situaci spočívá ve vysvětlení dítěti, jaké přirozené (logické) důsledky má jeho čin nyní - v přítomnosti. Přirozený důsledek znamená to, co přichází samo od sebe jako odraz nesprávného činu. Což je: dopad na druhé a nutnost situaci správně vyřešit. Můžeme při vysvětlování vyjádřit svůj nesouhlas, ale bez obviňování a vyčítání. Vlastně dítěti pouze zprostředkujeme pochopení důsledků jeho konání.

V praxi to znamená, že pokud dítě něco rozbije, matka může vysvětlit: „Teď je to potřeba rychle uklidit, aby se někdo nepořezal. Dokážeš to sám/sama? Nebo chceš pomoct?“ V případě, že dítě poškodí něčí věc, např. rozbije okno: „Myslím, že by paní Nováková ocenila, že se jí omluvíš. Musíme se také postarat, aby bylo okno opraveno. Co navrhuješ? Asi bys na to mohl přispět ze svého kapesného. Kolik můžeš dát?“ Tímto způsobem jsme schopni dát bez použití moci dítěti najevo, že s jednáním nesouhlasíme, a projevit přání, jak by se situace mohla řešit. Zároveň však necháme na dítěti, aby navrhlo způsob nápravy, a dáváme možnost volby. Dítě se tak naučí dělat správné věci, protože chápou, že jsou správné, nejen proto, že se bojí potrestání.

Tresty jsou odplata za něco, co už se stalo. Ve jménu trestů se ptáme „Kdo to udělal?“. Přirozené důsledky se zaměřují na přítomnost nebo budoucnost, ve smyslu přirozeného důsledku se ptáme „Co s tím uděláme?“. Dítě si chováním autority nepřipadá ohroženo a lépe porozumí řádu, který ve společnosti funguje. Plody naší výchovy pak nejlépe poznáme podle toho, jak se dítě chová v naší nepřítomnosti.

---