Ukliďme si domov

Domov – ložnice, obývací pokoj, kuchyně, dětský pokoj, koupelna. Někde v rohu vysavač, mop. Na dřezu houbička, drátěnka a saponát. Máte doma uklizeno? No, rámcově jde říci, že ano. Většinou je to fajn. Ale podívejme se na slovo „domov“. Jsou domovem jen výše vypsané místnosti?


Je domov jen to, co vlastníme?

V české hymně se zpívá o domově. S láskou, s citem. Můžeme si být dokonale jisti, že slova hymny neopěvují 3+1 někde na sídlišti, ale celou vlast. Tedy i prostor, který nyní nazýváme veřejný. Po kterém se denně pohybujeme, který je tím skutečným domovem pro nás pro všechny. Dříve se říkalo, že každý kluk a každá holka, kteří nemají prochozených 10 kilometrů kolem svého bydliště, neznají svůj domov. Kluci i holky museli znát každou cestičku vyšlapanou od lesní zvěře. Každou stroužku, každý kámen a každý strom. Pak teprve mohli tvrdit, že znají a mají svůj domov.

A stejně, jako nepohazujeme odpadky ve svém 3+1 někde na sídlišti po podlaze, neměli bychom pohazovat odpadky ani tam, kde se denně pohybujeme. Protože tím si špiníme svůj domov. A dáváme tím najevo, že si nevážíme jak svého životního prostředí, tak ani ostatních lidí, kteří každou chvíli očima zavadí o odpadky volně ležící v trávě.


Proč se starat, „oni“ to seberou

Tím „oni“ se ovšem nemíní nikdo jiný, než lidé, vůči kterým si hrajeme na pány. Jako kdybychom uměle rozdělovali společnost na kasty jako v Indii. Někdo má právo na vše, ostatní jen právo na to, aby to po „pánech“ uklidili. Není to trochu sobecké? Arogantní? Necitlivé? Když odhlédneme od ekologického „přínosu“ takového chování, zbývá nám ještě hledisko estetické.

Samozřejmě, že „oni“ odpadky poházené v trávě časem seberou. Ale do té doby, a někdy to trvá týdny až měsíce, se denně pohybujeme a žijeme v prostředí, které ani ne příliš vzdáleně připomíná skládku. A estetika takového místa je přinejmenším pochybná.

---