facebook
Dobré odpoledne, je neděle 15.9.2019 a svátek slaví Jolana

Bojovnice za pravdu - Dotaz od čtenářky


Ilustrační fotografie


Hezký večer, Hanko, četla jsem si Vaše články a tak hezky se u toho uvolnila. Z Vašich článků mám pocit, že žijí ještě normální lidé. Závidím Vám, že nejspíš umíte vyjít s každým. To já neumím, jsem bojovnice za pravdu. Bojuji, i kdyby mně to mělo ublížit. Bojuji, i kdyby to mělo ublížit i mé rodině. Nejsem normální. Proto pak doma ležím, brečím a přemýšlím, jak z toho vybruslit. Vím, že jsem měla zase pravdu. Ale. Teď mám strach, co z toho vznikne. Ležím, přemýšlím a brečím. Vyčítám si, že jsem nemlčela. A pak, když z toho není průšvih jako vrata, oklepu se. A udělám to zase. Děkuji Vám za Vaši případnou radu. Hezký večer, Petra

Na dotaz odpovídá Hanka Havlová - terapeutka

Milá Petro,

váš dotaz souvisí s těmito tématy:

1. Jako lidé jsme opravdu různí. Někdo v konfliktu automaticky reaguje stažením, někdo bojem.

2. Každý máme svoji pravdu, své vidění světa. Přáli bychom si, aby ostatní uznali naši pravdu za svoji, protože potom by byl náš svět přátelský a bezpečný.

Pro vaši impulzivnost a spontánní rychlou reakci existuje dobrý trénink s názvem „5 vteřin“. Kdykoli se během dne přistihnete, že spěcháte, rychle mluvíte, moc přemýšlíte o ostatních – udělejte STOP – zastavte se (i fyzicky) na 5 sekund. Stojíte, dýcháte, počítáte si. A potom pokračujte v činnosti. Dělejte to týden. Potom zkuste toto pětivteřinové zastavování vnášet i do situací, kdy bojujete. Jen zastavte. Dobojovat to můžete za 5 vteřin. Tímto cvičením si vypěstujete obrovskou vnitřní sílu ovládat své impulsy – a to přesně ve chvíli, kdy to budete potřebovat. Naučíte se tak volit vědomě mezi pravdou a láskou. Nevěřte – a prověřte si to :-). Když to uděláte podle návodu a nebude to fungovat, napište mi :-)





Stydím se

Když jsem byla malá, tedy ve škole, často jsem zaznamenala opovržení od ostatních dětí. Většinou proto, jak jsem byla oblíknutá, v té době mně to bylo jedno. Nevnímala jsem to, co mám na sobě, ale jen ty posměšky. Byla jsem takový lajdák...

Moje rodina, mě už nepotřebuje!

Mám pocit, že mě moje rodina nepotřebuje. Mám syna a dceru, ale jsou už velcí. Přála bych si, aby mi dali vnoučátka, ale dávají si načas. Myslím, že se jich asi nedočkám...

Náladovost

Dost mě trápí pocit, že si lidi idealizuji. Když nejsem s nimi, tak mně přijde, že jsou skvělý, představuji si, jak se s nimi bavím, odpovídám si. Ale jakmile mám s kýmkoli kontakt, většinou mě zklame...

Podělte se o své názory na tento článek.
zalozka