Hypermobilita u dětí

Hypermobilita neboli nadměrná kloubní volnost je variací normálního kloubního rozsahu. Pramení z tzv. abnormální laxicity ligament, kloubního pouzdra a meziobratlových plotének, což volně přeloženo znamená, že vazivo hypermobilních jedinců je volnější, pružnější. Samotná hypermobilita je pouze extrémním stavem, pokud přináší svému nositeli bolest, stává se nemocí. Výskyt hypermobility je závislý na věku, nejčastější je právě u dětí. Ve věku 5-17 let ji v určité formě můžeme najít u 8-21% dětí, častěji u děvčat, rozdíl mezi pohlavími je patrný zejména ve starším školním věku. Častější je také u asijské populace a v rodinách s předchozím výskytem.

Jak hypermobilitu poznáme? Může být zcela bez příznaků či potíží, může však také způsobovat bolest. Pozorujeme častější bolesti kloubů, větší sklon k lehkým úrazům, jako jsou podvrtnutí, vykloubení či pohmoždění), skoliózu, bolesti zad apod. Nejčastěji se bolesti objevují v oblasti kolenního kloubu. Často se projevuje na drobných kloubech ruky a prstů, které jsou děti schopny zkroutit a převrátit do mnohdy děsivých pozic. Zvláště u dívek pak bývá často výrazná hyperextenze v loketním kloubu, což znamená, že jsou schopny vytvořit při natažené ruce úhel nad 190°. Při stoji s rovnými koleny jsou také hypermobilní jedinci schopni předklonu s dotykem celých dlaní až loktů. Pokud jsou přítomny bolesti, zpravidla se zhoršují dlouhým stáním či chůzí, nošením nadměrných břemen, při sportu a po delší době ve vynucené pozici. Po zvýšené denní fyzické aktivitě se objevují občasné noční bolesti. Bolesti zad jsou časté zejména u dospívajících jedinců.

Většinou se jedná o zcela neškodný problém, přestože jedinci s hypermobilitou mají vyšší riziko rozvoje předčasného řídnutí kostí a degenerace meziobratlových plotének. Oboje se může objevit již mezi 30. a 40. rokem života. Důležité je také vyloučit možnou přítomnost jiného, závažného onemocnění, zvláště vrozených syndromů (Marfanův syndrom, osteogenesis imperfecta, dosud nepoznaný Downův syndrom apod.) a autoimunitních onemocnění pojivové tkáně, zvláště pokud jsou přítomny i další faktory, jako je celková únava, vyrážka, začervenání a podobně.

Hypermobilita jakožto variace na normální stav, pokud nemá chorobnou příčinu, není obecně léčena. Léčba bývá totiž obtížná, dlouhá a úspěch je znatelný až v dlouhém časovém odstupu. Zásadní je provedení preventivních opatření, které chrání před rozvojem bolesti a jejímu zhoršování. Vlastní léčebná opatření slouží ke zmírnění již přítomné bolesti, ideálně jejímu dlouhodobému vymizení.

Důležitý je výběr sportovních aktivit, přičemž zcela nevhodné jsou profesionální formy baletu, tance a gymnastiky, ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou tito jedinci zásadně zvýhodněni. Dospívající by měli být upozorněni na nevhodnost nekontrolovaných intenzivních návštěv tělocvičny. Vhodnými aktivitami jsou naopak např. jízda na kole v mírném terénu nebo plavání. Důležité jsou také jednoduché posilovací a stabilizující cviky, zejména při prevenci bolesti zad. Zejména u malých dětí je potřeba odstranit špatné návyky při chůzi a držení těla v sedu a ve stoji, přičemž trénink správného postoje je vhodný opakovat u dospívajících jedinců. Pro tyto účely se nabízí konzultace s fyzioterapeuty.

---