Setkávám se z nepochopením

Milá paní Simono,

Vezmu to postupně:

„Mám pocit, že mě moje rodina nepotřebuje.“ Je to opravdu jen pocit. Hluboko v sobě jako děti vždycky potřebujeme mámu. Jen je někdy čas se vzdálit. Především, když dospějeme a potřebujeme se učit stát na svých nohách. Někdy se děti vzdalují, když nejsou dobré podmínky. Ale vnitřní vrozená touha nás pořád láká do mateřské náruče.

Nejtěžším mateřským úkolem je vyprovodit děti do světa. Poté, co jim dáme svoji péči a lásku a ony vyrostou, potřebujeme hodně síly a lásky a důvěry, abychom to ustály dívat se, jak jdou životem samy, jak padají a vstávají a učí se... Potřebujeme hodně lásky k sobě a hodně sebeovládání, abychom jim přestaly mluvit do života. Protože takový je řád světa. Mládě, které se pořád drží mámy, je slabé mládě, a v divočině zahyne. Původní národy dobře znaly úzkost a strachy ženy, které mláďata odcházejí z domova. A měly dobé nástroje, jak s tím pracovat. Nesmírně si vážily těchto žen a jejich moudrosti. Naše kultura se k tomuto dědictví vrací jen pomalu. Ale vrací. Podívejte se na knížku od Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Je o 13 domorodých babičkách z celého světa, které se daly dohromady, aby přinesly zpátky starou moudrost.

Tuto moudrost v sobě máte i vy. Dávná tajemství přírodního léčení, schopnost učit druhé tichem a laskavým pohledem a dotekem – to všechno spí i ve vašich genech. Tato moudrost se snaží vyklubat na svět třeba i tím, že dobře víte, co by vám pomohlo. Že jsou to například blízcí lidé, kamarádky, příroda, kontakt. Jen jste moc smutná a zklamaná, tak to pro vás není lehké. Dobře víte, že léky vám nepomohou. Ta pradávná moudrost ve vás vám nedá spát. A také máte naději – proto píšete tento dopis. Jste připravená být zase šťastná. A povím vám, co jako máma potřebujete udělat teď, co potřebují od vás vaše děti. Už jste je dost nakrmila. Dost naoblékala. Teď je vaším mateřským úkolem být šťastná. To dá vašim dětem výživu, kterou potřebují dnes: „Naše máma toho prožila tolik těžkého. A je tak úžasná, že se přesto dokáže smát.“ Najděte si lepší terapeutku než tu, která vám jenom předepíše léky. Někoho, kdo vás krok za krokem podpoří v cestě. Zajímejte se o svoje předky – co uměla vaše máma, babička, prababička? Kde to můžete zjistit? Co vidíte v jejich očích na starých fotkách? Dovolte si cítit smutek i hněv. Vyplakejte to a vynadávejte v lese. A potom se dívejte. Na svět. Na lidi. Hledejte něco, čeho jste si ještě nikdy nevšimla. Nemusíte se hned seznamovat. Buďte tichá tak dlouho, jak se vám bude chtít. Jen choďte ven a pozorujte lidi a vesmír. Máte v sobě víc moudrosti, než si sama myslíte. Proto jste napsala tento dopis. Jste připravená být zase šťastná.

Přeji vám krásné léto,

Hanka

PS: Víte, že vaše jméno Simona znamená: „Ta, která umí naslouchat“?