Čím dítěti bráníme v rozvoji?

Když hledíme na to, zda má dítě vše, co potřebuje a nic mu nechybí, často neznáme hranici, která dává najevo, že jsme až příliš přepečliví. O dítě se samozřejmě musíme starat, jak nejlépe umíme, nesmíme jim ale bránit v přirozeném rozvoji, kterým si musí každý jedinec projít sám. Naše potomky je třeba samo nechat „okusit“ něco nového. Čím nejčastěji bráníme dětem v přirozeném rozvoji?

Přílišná úzkost

Jistě ve svém okolí znáte alespoň 2 maminky, které jsou na své dítě až příliš háklivé. Vše musí být do puntíku splněno a dítě nedá z ruky – ani tchyni na hlídání, aby si jeden večer mohla vyrazit s partnerem. Takové matky napadají myšlenky typu: „A co když babička usne a nechá zapnutý sporák?“ nebo: „Určitě nedá pozor a dítě jí skočí na ulici pod auto.“ Takováto přílišná úzkost může nejen omezovat oba partnery, ale zároveň tím vytvoří v dítěti určitý pocit ambicióznosti, kdy chce rodičům dokázat, že to přece taky zvládne samo. Často se ale situace dostane do extrému a skutečná nehoda je na světě.

„On za to ale nemůže!“

Často se také stává, že matky chování svých dětí neustále omlouvají. A to i v případě, že není v právu. Tímto v něm ale j pocit, že ať udělají cokoliv, vždycky z toho vyváznou a situaci za něj vyřeší někdo jiný. Zároveň tím dáváme dítěti najevo, že jsme tady VŽDY pro něj a VŽDY za něj jeho problémy vyřešíme. Hodně matek na to přijde až když přijde dítě do puberty – začněte tedy ihned.

Dítěti nevěříme

Z toho také vyplývá fakt, že nevěříme tomu, že by dítě něco samo dokázalo. Tím dáváme najevo svou nedůvěru a v dítěti vzniká komplex méněcennosti a pocitu, že je budižkničemu. Mnohé matky také nedají na opravdu dobře míněné rady ze strany zkušenějších matek, což by jim často ubralo spousty starostí a nervů. Dítě tak nabude dojmu, že rodič je ten, co vše vyřeší nejlépe, takže se ani nemusí snažit osamostatnit.

---