Jak vychovat sebevědomé dítě, aniž bychom z něj udělali malého egoistu?

 

Každý rodič si přeje, aby jeho dítě jednou dokázalo stát samo za sebou, věřilo si a nenechalo se snadno ovlivnit okolím. Aby se nebálo říct svůj názor, umělo odmítnout to, co mu není příjemné, a dokázalo se vypořádat s neúspěchem. Zároveň ale nechceme vychovat dítě, které myslí jen na sebe, neumí přijmout kritiku a očekává, že se mu ostatní vždy přizpůsobí.

 

Kde tedy leží hranice mezi zdravým sebevědomím a sobectvím? A jak dítěti předat jistotu ve vlastní hodnotě, aniž bychom ho vedli k přesvědčení, že je důležitější než ostatní?

 

Dobrou zprávou je, že tyto cíle si neodporují. Dítě může mít rádo samo sebe, umět se prosadit a současně respektovat potřeby druhých. Základem je výchova, která spojuje přijetí, přiměřenou samostatnost, jasné hranice a každodenní příležitosti učit se ohleduplnosti.

 

 

Sebevědomí neznamená, že dítě musí být nejlepší

 

Sebevědomé dítě nemusí být nejhlasitější ve třídě, vyhrávat soutěže ani se bez ostychu pouštět do každé nové situace. Zdravé sebevědomí znamená především to, že dítě postupně poznává vlastní hodnotu, důvěřuje svým schopnostem a dokáže přijmout, že stejně jako ostatní má své silné i slabší stránky.

 

Takové dítě se může bát vystoupit před třídou, ale přesto to zkusí. Může prohrát v závodě a být smutné, aniž by si začalo myslet, že je neschopné. Dokáže požádat o pomoc, přiznat chybu a postupně se učit novým věcem.

 

Egoistické chování naproti tomu poznáme například tehdy, když dítě opakovaně přehlíží potřeby ostatních, považuje svá přání za důležitější než všechna ostatní nebo očekává zvláštní zacházení bez ohledu na okolnosti.

 

Je ale důležité rozlišovat mezi jednotlivým chováním a osobností dítěte. Když si předškolák nechce půjčit oblíbenou hračku nebo školák protestuje proti rozhodnutí rodičů, neznamená to automaticky, že z nich vyrůstají egoisté. Děti se teprve učí chápat perspektivu druhých, regulovat své emoce a hledat kompromisy.

 

Naším úkolem není dítě nálepkovat, ale pomáhat mu rozvíjet dovednosti, které ještě nemá dostatečně osvojené.

 

 

1. Chvalme snahu, ne pouze výsledek

 

„Ty jsi tak chytrý!“ „Ty jsi nejlepší!“ „Ty jsi naše hvězda!“

 

Podobná slova mohou dítě potěšit a povzbudit. Pokud se však pochvala soustředí především na vrozené schopnosti, výjimečnost nebo vítězství, může dítě získat dojem, že jeho hodnota závisí na tom, zda je lepší než ostatní.

 

Když se mu něco nepodaří, může pak mít pocit, že zklamalo nejen své rodiče, ale i představu, kterou o sobě mělo.

 

Zkusme proto oceňovat také úsilí, vytrvalost, odvahu a způsob, jakým dítě postupovalo.

 

Místo věty „Ty jsi nejšikovnější ze všech!“ můžeme říct: „Všimla jsem si, kolikrát jsi to zkoušel, než se ti to povedlo.“

 

A když dítě přinese ze školy horší známku, nemusíme hned hledat viníka ani ho bezvýhradně ujišťovat, že je všechno v pořádku. Můžeme se zeptat: „Co pro tebe bylo nejtěžší? Co by ti příště pomohlo?“

 

Tím dítěti ukazujeme, že chyba není důkazem nedostatečné hodnoty. Je příležitostí zjistit, co potřebuje, a zkusit jiný postup.

 

 

2. Dovolme dítěti rozhodovat, ale nastavme jasné hranice

 

Sebevědomí roste také tehdy, když dítě získává zkušenost, že může ovlivňovat svůj život. Pokud za něj rodiče neustále rozhodují, vybírají mu každou činnost a řeší všechny jeho problémy, dítě má méně příležitostí poznat vlastní schopnosti.

 

Samostatnost ale neznamená, že si dítě může dělat cokoli a kdykoli.

 

Malému dítěti můžeme nabídnout výběr ze dvou triček. Školák si může naplánovat, kdy během odpoledne udělá domácí úkoly. Starší dítě může dostat větší odpovědnost za vlastní přípravu do školy nebo za některé domácí povinnosti.

 

Rodič přitom stále určuje hranice, které souvisejí s bezpečím, zdravím a fungováním rodiny.

 

Pokud dítě protestuje proti pravidlu, můžeme jeho názor vyslechnout, aniž bychom museli okamžitě ustoupit. Například: „Rozumím, že bys chtěl být venku déle. Dnes ale potřebujeme přijít domů v šest. Můžeme se domluvit, jak si zbývající čas co nejlépe užiješ.“

 

Dítě se tak učí dvě důležité věci: jeho hlas má význam, ale zároveň žije ve světě, kde mají své potřeby i ostatní lidé.

 

 

3. Naučme dítě, že jeho pocity jsou důležité, ale nejsou jediným měřítkem

 

Dítě, které je smutné, naštvané nebo zklamané, potřebuje především porozumění. Pokud jeho pocity opakovaně zlehčujeme slovy „To nic není“, „Nebuď tak citlivý“ nebo „Kvůli takové maličkosti se přece nepláče“, může se naučit své emoce skrývat.

 

Opačným extrémem je ale situace, kdy se celá rodina musí pokaždé přizpůsobit tomu, jak se dítě právě cítí.

 

Zdravý přístup spojuje obojí: uznání emocí a jasné hranice chování.

 

Když dítě v hněvu praští sourozence, můžeme říct: „Vidím, že tě to opravdu rozzlobilo. Zlobit se můžeš, ale bít bratra nesmíš. Pojďme vymyslet, jak mu říct, co ti vadí.“

 

Dítě tím nezískává zprávu, že jeho pocity nejsou důležité. Učí se však, že za své jednání nese odpovědnost a že ani silné emoce neopravňují k ubližování druhým.

 

Právě to je jedna z důležitých součástí zdravého sebevědomí: umět se za sebe postavit, aniž bychom museli ponižovat ostatní.

 

 

4. Neřešme za dítě každý problém

 

Když se dítěti něco nedaří, je přirozené chtít mu pomoci. Rodiče někdy zasahují tak rychle, že dítě ani nedostane příležitost zjistit, zda by situaci zvládlo samo.

 

Zapomenuté pomůcky přinesou do školy, spor s kamarádem okamžitě vyřeší telefonátem rodičům a při prvním neúspěchu nabídnou jinou činnost, aby dítě nebylo zklamané.

 

Taková pomoc vychází z dobrého úmyslu, ale může dítě připravovat o důležité zkušenosti.

 

Zkusme nejprve zjistit, jak situaci vnímá samo dítě. Místo okamžité rady se můžeme zeptat: „Co se stalo?“ „Co bys mohl zkusit?“ nebo „Chceš, abych ti pomohl vymyslet řešení?“

 

Někdy potřebuje jen vyslechnout. Jindy ocení konkrétní radu nebo pomoc při prvním kroku.

 

Samostatnost se přirozeně rozvíjí postupně. Nemůžeme od malého dítěte očekávat, že vyřeší složitý konflikt bez pomoci dospělého. Můžeme mu ale pomáhat hledat řešení přiměřené jeho věku a schopnostem.

 

Dítě tak postupně získává zkušenost, že obtížná situace nemusí znamenat konec světa a že má prostředky, jak ji zvládnout.

 

 

5. Učme děti empatii v každodenních situacích

 

Empatie, tedy schopnost vnímat a snažit se pochopit prožívání druhých, se rozvíjí postupně. Nestačí dítěti opakovat, že se má rozdělit nebo že musí být hodné. Potřebuje také příležitosti poznávat, jak jeho chování působí na ostatní.

 

Když například dítě odstrčí kamaráda, protože si chce vzít jeho hračku, můžeme mu vysvětlit: „Chtěl sis s ní hrát, ale když jsi ho odstrčil, mohl se leknout nebo ho to bolet. Jak byste to mohli vyřešit?“

 

Nejde o to vyvolat v dítěti pocit, že je špatné. Cílem je pomoci mu pochopit souvislost mezi jeho jednáním a tím, co prožívá někdo jiný.

 

Empatii podporujeme také vlastním příkladem. Když rodič poděkuje, omluví se, nabídne pomoc nebo respektuje odlišný názor, dítě vidí, jak ohleduplnost vypadá v praxi.

 

Zapojit ho můžeme i do běžného rodinného života. Může pomoci připravit něco pro nemocného sourozence, podílet se na společném úklidu nebo přemýšlet, čím udělat radost prarodičům.

 

Důležité je, aby ohleduplnost nebyla jen povinností, kterou vyžadujeme od dítěte. Měla by být přirozenou součástí vztahů v celé rodině.

 

 

6. Neučme dítě, že musí každému vyhovět

 

Na první pohled to může působit jako protiklad předchozího bodu. Pokud ale chceme vychovat dítě, které respektuje druhé, musíme ho současně naučit respektovat samo sebe.

 

Ohleduplnost neznamená, že dítě musí vždy půjčit svou věc, souhlasit s kamarády nebo se usmívat, i když je mu něco nepříjemné.

 

Dítě by mělo postupně poznávat, že může říct „ne“, požádat o prostor, odmítnout nevhodné zacházení a svěřit se dospělému, pokud mu někdo ubližuje.

 

Můžeme ho učit například těmito větami:

 

• „Tohle se mi nelíbí. Přestaň, prosím.“

• „Teď si sám potřebuji chvíli hrát.“

• „S tím nesouhlasím. Můžeme najít jiné řešení?“

• „Potřebuji pomoc.“

 

Stejně důležité je vysvětlit, že hranice platí pro všechny. Dítě může odmítnout hru, která mu není příjemná, ale nemůže druhému ubližovat jen proto, že se mu nelíbí jeho rozhodnutí.

 

Zdravé sebevědomí a respekt k druhým se tak vzájemně doplňují. Dítě se učí, že nemusí obětovat samo sebe, aby bylo přijímané, a zároveň nemůže očekávat, že ostatní budou vždy ustupovat jemu.

 

 

7. Buďme příkladem i ve chvílích, kdy chybujeme

 

Děti se neučí pouze z toho, co jim říkáme. Velkou roli hraje také to, jak se chováme v každodenních situacích.

 

Pokud po dítěti vyžadujeme omluvu, ale sami nikdy nepřiznáme chybu, vysíláme mu rozporuplnou zprávu. Pokud mu říkáme, aby respektovalo názory druhých, ale při každém nesouhlasu reagujeme podrážděně, těžko od nás může očekávat jiný model chování.

 

Nemusíme být dokonalými rodiči. Můžeme ale ukázat, že i dospělý někdy zareaguje nevhodně, přemýšlí o tom a snaží se situaci napravit.

 

„Před chvílí jsem tě přerušila a nenechala tě domluvit. To nebylo fér. Promiň, chci si vyslechnout, co jsi mi chtěl říct.“

 

Taková chvíle dítě učí, že omluva není ponížením a že respekt se nevztahuje pouze na lidi, kteří jsou starší nebo mají větší autoritu.

 

Dítě zároveň získává důležitou zkušenost: chyba neznamená, že je člověk bezcenný. Rozhodující je, jak se k ní postaví.

 

 

Co když se dítě chová sobecky?

 

Někdy rodiče znejistí, když dítě odmítá půjčovat hračky, chce být první nebo špatně snáší prohru. Mohou se obávat, že je příliš rozmazlené nebo že výchovu nezvládli.

 

Je však užitečnější podívat se na konkrétní situaci než dítě označit za egoistu.

 

Malé děti se teprve učí čekat, dělit se a chápat potřeby druhých. Starší děti mohou reagovat sobecky například tehdy, když jsou unavené, cítí se ohrožené nebo se snaží získat pozornost. Samotné takové chování ještě nevypovídá o tom, jakými lidmi jednou budou.

 

Místo nálepek pomáhá jasně popsat, co se stalo, a ukázat, jak situaci napravit.

 

Místo věty „Jsi hrozný sobec!“ můžeme říct: „Vzala sis obě pastelky a na sestru žádná nezbyla. Potřebujeme najít způsob, aby si mohly kreslit obě.“

 

Pokud dítě někomu ublíží, pomozme mu pochopit následky a podle situace napravit škodu. Nenuťme ho ale k mechanické omluvě bez porozumění. Smyslem není pouze dosáhnout správných slov, ale postupně rozvíjet skutečnou odpovědnost.

 

Pokud se opakované ubližování, nerespektování hranic nebo výrazné problémy ve vztazích objevují dlouhodobě a zasahují do rodinného či školního života, může být užitečná konzultace s dětským psychologem.

 

 

Sebevědomé dítě nemusí být dokonalé

 

Výchova sebevědomého a zároveň ohleduplného dítěte není jednorázový úkol, který lze splnit několika správnými větami. Je to dlouhodobý proces, ve kterém se dítě postupně učí poznávat samo sebe, zvládat zklamání, respektovat pravidla a vytvářet vztahy s druhými lidmi.

 

Nemusíme mu odstraňovat všechny překážky z cesty ani ho neustále přesvědčovat, že je nejlepší. Potřebuje spíše vědět, že je přijímané, že se může učit z chyb a že jeho názor má své místo. Současně potřebuje poznávat, že jeho jednání má důsledky a že ostatní lidé mají stejnou hodnotu jako on.

 

Cílem není vychovat dítě, které si o sobě myslí, že je výjimečnější než všichni ostatní. Cílem je vychovat člověka, který zná svou hodnotu, nemusí ji dokazovat na úkor druhých a dokáže s respektem stát sám za sebou.

 

A právě to je možná jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme dítěti do života předat.

---